První myšlenka, která se každému vybaví při spojení „kamerový systém na pracovišti“, je neoprávněný zásah do soukromí zaměstnance. Nicméně ať už se nám to líbí nebo ne, zaměstnavatel má do určité míry na jeho instalaci právo. Musí však respektovat 2 zákony najednou, a to Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, a Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, oba ve znění pozdějších předpisů.

Na co nemá zaměstnavatel právo
Zatímco první legislativa vymezuje osobní údaje, způsob jejich shromažďování a nakládání, pro nás jakožto zaměstnance je stěžejní zákoník práce, podle kterého (§316 odst. 2) zaměstnavatel nesmí bez závažného důvodu narušovat soukromí zaměstnance na pracovišti ani ve společných prostorách firmy, přičemž mezi toto narušování řadí otevřené i skryté sledování, odposlech či záznam telefonických hovorů, dále kontrolu elektronické pošty nebo listovní zásilky adresované přímo zaměstnanci.

Kdy je kontrola oprávněná
Na druhou stranu zákoník práce v odst. 1 §316 zároveň uvádí, že zaměstnanci nesmějí bez souhlasu zaměstnavatele užívat majetek firmy pro svoji osobní potřebu, což může zaměstnavatel přiměřeným způsobem kontrolovat. Co je však myšleno „přiměřeným způsobem“ již žádný zákon neuvádí. Záleží tak na zaměstnavateli jaký kontrolní mechanismus zavede, avšak vždy je povinen o jeho rozsahu a způsobu provedení zaměstnance informovat.

Nicméně i tak se musí instalaci kamerového systému na pracovišti vyvarovat, jelikož slouží k otevřenému sledování, čímž dochází k narušování soukromí zaměstnance a porušování výše uvedeného odst. 2 §316 zákoníku práce, a to i tehdy, pokud s jeho instalací zaměstnanec souhlasí. Výjimkou jsou pouze okolnosti zvláštní povahy, které však zákoník práce nedefinuje, za které lze ale považovat například podezření na porušování ochrany obchodního tajemství, povinnosti mlčenlivosti či utajovaných skutečností apod.